Básnička o aně

19. prosince 2016 v 21:38 |  Motta-Pro ana
Začalo to tak nevině,
kvůli blbé kravině.
Jen shodit pár kilo,
ale mě to nestačilo.
Ještě málo, maličko,
domotat to klubíčko.
To klubko vůle,
to klubko sil.
Kdo ho nikdy nenosil,
nepochopí,
nenajde.
Odpověď,
oč tu vlastně jde.
Chtěla jsem to zastavit,
nejbližšího poprosit.
O pomoc,
o radu,
jak utéci z toho zamlého hradu.
Nešlo to,
nevím proč.
Byl to nezastavytelný kolotoč.
Jezdil nahorů a dolů,
a já jsem se nerada vracela domů.
Otázka:Co jsi dnes jedla?
mě dostávala do smutku a depresí.
Kdo tu bolest uhasí?
Kříčela jsem tiše,
slíčená má duše.
Cítila smutek,
ale nechtěla žádný dotek.
Vstup do kuchyně,
kde toho bylo čím dál méně.
Byl jak vstup do hrobu.
Kam já se potom zahrabu?
Byla jsem děsná,
nesnáším když mě honí mlsná.
Chtěla bych ještě víc,
ale v ledničce nezbývá skoro nic.
Jak kdyby to bylo trestné,
hledám něco ostré.
Řízla jsem se do ruky,
zapomněla jsem na všechny nátlaky.
Nazouvám běžeckou botu,
následuje trápení v potu.
A tak to pokračovalo,
a čím dál hlouběji se to dralo.
Do toho dne,
kdy si se mnou máma sedne,
na sedačku v nemocnici,
Kde je to tak skličující.
Sedm týdnů a vracím se domů.
naplněná štěstím, strachem,
a nepopsatelným pocitem.
Trápí mě nesrovnalost v hlavě,
nevyhnu se stravě,
Ani to nějak nechci, dalo by to práci.
A nerada bych se tam vrátila,
když mě už doktorka pustila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama